Dil To Pagal Hai

13. května 2011 v 9:24 | Gaja Gamini |  Recenze
Režie: Yash Chopra
Hrají: Shahrukh Khan, Madhuri Dixit, Karishma Kapoor, Akshay Kumar
Rok: 1997
Moje hodnocení: 9/10
Byl to můj čtvrtý bollywoodský film a také ten, který potvrdil moji lásku k Bollywoodu. Byl to poslední krok, který jsem udělala, v oddanosti Madhuri Dixit, Shahrukhu Khanovi a indické kinematografii vůbec. Je pro mne tím, že je Dilwale Dulhania Le Jayenge pro mnoho jiných: perfektním bollywoodkým romantickým filmem. Příběhu je zde docela pomálu. Jsou v něm věci, které rádi nazýváme kýčem, jako běhání po zelených loukách. A v zásadě to není film o zvratech osudu, ale o pocitu.

Rahul (kdo jiný než Shahrukh Khan, s takovým jménem) a Nisha (Karishma Kapoor) jsou nejlepší kamarádi, a spolu s bandou dalších kamarádů provozují úspěšnou taneční skupinu. Rahul je režisér a choreograf, Nisha, jak se zdá, nejlepší tanečnice široko daleko. Nisha je do Rahula zamilovaná, ale nikdy mu to neřekla. Koneckonců Rahul je neromantický cynik, který se na řečičky o lásce dívá se sarkastickým úsměvem. Miluje pouze jedinou dívku, ale ta bohužel existuje pouze v jeho představách a připomíná spíš vílu než bytost z masa a krve. A právě na této iluze, které s láskou říká Maja, chce Rahul postavit další hru. Ačkoliv všichni kolem protestují, že tuto postavu nechápou, je neoblomný a tak se přeci jen začne nacvičovat. Ovšem vzápětí udeří noční můra všech režisérů: Nisha si poraní nohu a nemůže na dlouhou dobu tancovat. Skleslý a podrážděný, zdrží se Rahul toho samého večera ve zkušební hale a začne bezmyšlenkovitě bubnovat. K jeho překvapení se mu z přilehlé haly, patřící taneční škole, rytmus vrací s cinkáním něčích nákotníčků...

Pooja (Madhuri Dixit) je sirotek, kterou vychovala rodina přátel, a ona jim říká teto a strýčku. Většinu času tráví sněním, kvůli čemuž si z ní přátelé utahují. Ale nic nemůže otřást její vírou, že Bůh stvořil všechny jako dvojice, a jediné, co zbývá, je najít svůj souzený protějšek. Tvrdohlavě věř, že jednoho dne potká muže svých snů a budou spolu žít šťastně až do smrti. Proto je nesmírně překvapená, když jí Ajay (Akshay Kumar s poněkud směšným účesem), její nejlepší přítel a syn "strýčka" a "tety", vyzná lásku a požádá ji o ruku. Zbrkle přijímá, nejistá si vlastní volbou, ale po nějaké době si na tuto myšlenku zvykne a snaží se přesvědčit sama sebe, že Ajay je jistě ten, koho jí vybral Bůh. Ale pak se jednou večer zapomene v taneční škole. A když uslyší někoho poblíž bubnovat, vzdá se své vášni a s připnutými nákotníčky začíná tančit....



Je docela jasné, co se stane dál. Vlastně je docela jasné, co se stane, od prvního okamžiku. Zpráva, kterou Yash Chopra ve svých filmech rád dává, je tentokrát "Někde, někdo, je pro vás stvořen" a zcela tak prozrazuje veškerý další děj. Otázkou zde není co, ale kdy a jak. Zatímco první polovina filmu se hýbá značně pomalu, představuje postavy a vztahy mezi nimi, buduje také očekávání, která jsou naplněna v druhé části. Film má rozhodně několik slabin, ale k těm se dostanu později. Co mne zcela fascinovalo byl fakt, že zde nenajdete jedinou zápornou postavu, a stejně se dějí špatné věci. Není třba mít někoho, kdo úmyslně působí problémy, protože všude kolem je láska, láska a láska, a sma o sobě nadělá pořádnou paseku.

Mnoho lidí má pocit, že Rahul z DTPH je jakýmsi nastevením Raje z DDLJ. S tím mohu souhlasit. Ovšem Rahul je o krok napřed před dětinským a poněkud nevyspělým Rajem. Je mnohem dospělejší v myšlení, je si více vědom svého cíle, a je skutečnější ve smyslu, že je mnohem majetničtější, když jde o dívku, kterou miluje. Neváhá ani říct věci, o kterých ví, že ji raní, ovšem je to jen v naději, že ona se pak bude cítit provinile a konečně přizná opětované city. Je ve své lásce sobecký, a přesto Pooje nabízí veškerou myslitelnou oddanost. Jeho postava prochází vývojem. Zpočátku je sice cynik, ale nejde o oblíbenou postavu zcela odmítající lásku. Prostě se mu dosud nestala a on nemá důvod v ni věřit. A když ji konečně potká, přijímá ji bez zábran a předstírání. Je stále stejné drzý, trochu protivný a srogantní, ovšem láska jej obohacuje a ukazuje hloubku jeho charackteru. Shahrukh Khan je vynikající herec, a ačkoliv nepovažuji jeho výkon za hodný ceny Filmfare (kterou získal), je tak přesvědčivý, jak to dovede jen on.

Pak je tu samozřejmě Pooja, Rahulova vysněná Maja, která není ničím jiným, než věčným snem o dokonalé ženě v bílem, již tak miluje samotný Yash Chopra. Ale jakmile se sen o Maje stane opravdovou ženou (velmi symbolicky tančící v paprsku měsíčního světla, když ji Rahul poprvé uvidí), nejde v žádném případě o bezchybnou princeznu. Je poněkud naivní a zdá se být tak sladká, že ji někteří považují za postavu příliš perfektní a tudíž nerealistickou. Ale jeden pohled do Madhuriných očí a Pooja získává veškerou myslitelnou hloubku. Vyvěrá z ní nesmírná duševní síla. Pooja se od typických filmových hrdinek své doby liší nejen tím, že se rozhodne nejít za svou láskou, aby neranila ostatní (což do té doby v Bollywoodu rozhodně nebylo běžné, zato útěky z domova a svatbami na truc se to jen hemžilo), ale i způsobem, jakým se chová. Když se rozhodně vzdát svých snů, činí tak s nepopsatelnou vznešeností. Její ticho, úsměvy, pomlky a oči, všechno vyjadřuje tolik pocitů, a není třeba vést monology. Nehovoří příliš, ale její přítomnost je cítit všude, stále víme, že ona tam někde prostě je a cítí, přemýšlí, touží... Rahul v jejich vztahu představuje vášeň, zatímco ona je zodpovědná, s velkým smyslem sebeúcty, ale nikdy chladná ani pyšná. Jejímy negativními rysy jsou nerozhodnost v první části a neschopnost čelit Rahulovi v druhé.

Kdo mě zná, moc dobře ví, že Shahrukh a Madhuri jsou mým naprosto nejoblíbenějším filmovým párem. Když jsou spolu, nepotřebují si okusovat hlavy, aby bylo jasné, že jsou zamilovaní. Jedno slovo, jeden pohled, nebo jen to, že jsou ve stejné místnosti, dělá zázraky. Vpodstatě jde o velmi "vyspělý" pár, jelikož oproti bollywoodského standartu Madhuri je jen o dva roky mladší. A vždycky budu preferovat romance, kde je vidět vývoj vztahu, před "viděl-jsem-tě-v-super-marketu-a-teď-tě-miluji-nadosmrti" bláboly.

Hlavní herecká čtveřice je doplněna Karishmou Kapoor a Akshayem Kumarem. Když dojde na něj, není mnoho o čem mluvit, zkrátka si udržuje svoji OK úroveň hraní. Jeho přátelení s Madhuri však bylo opravdu příjemné pozorovat. Karishma, která byla za svůj výkon nesmírně oceňována, byla opravdu dobrá, ale rozhodně mne neuzemnila. Zatímco Shahrukh a Madhuri jsou ve své práci zcela přirození, až se skoro zdá, že nehrají, Karishma si udržuje trochu oné ryzí přehnanosti ze staré bolylwoodské školy (kterou mimochodem miluji), a tak je patrná hlavně v emocionálně vypjatých scénách. Také mezi jmény Shahrukh-Madhuri-Akshay, vypadá malinko nepatřičně, jelikož tři zmínění jsou ve stejné věkové skupině, zatímco ona je mnohem mladší. Její vztah s Rahulem je ovšem vykreslen velmi dobře.


Jak jsem zmínila hned na začátku, film má několik slabých míst. První polovina obsahuje nějaké opravdu podivné věci o dni sv. Valentýna, za což můžeme proklínat Adityu Chopru. Stejně tak scéna mezi Rahulem a Nishou na břehu jezera je zbytečně dlouhá a poněkud nudná. Jiná scéna, která potřebovala sestříhat minimálně na polovinu, je návštěva v Khandale. Ovšem zbytek filmu tyto nedostatky skvěle zahladí. Za každý nesmysl o svatém Valentýnovi tu máme Shahrukha bez kalhot. Za každé nudné Karishmino štkaní na břehu jezera se nám dostalo její perfektní opilecké scény. A za návštěvu v Khandale nás čeká odměna v podobě scény, kdy je prostě třeba bít blíž....a blíž.... a ještě blíž (nejromantičtější, nejsmyslnější, nejněžnější, nejkrásnější a zároveň nejerotičtější scéna v dějinách světové kinematografie).

Velkou částí filmu je samozřejmě hudba - a ta je nádherná. Každá píseň je přinejmenším příjemná. Osobně mám nejraději dešťovou Koi Ladki Hai a romantickou Dhoolna, ale veskrze všechny melodie si snadno zapamatujete. Zprvu jsem nebyla nadšená choreografií, která mi připomínala aerobic, ale po čase jsem si zvykla. Je jiná, než na co jsme zvyklí. Vykreslení dvou písní je obzvlášť krásné. Arre Arre perfektně ukazuje, jak se z Pooji A Rahula stávají dobří přátelé, a zároveň se jejich duše již velmi milují. A Dhoola je prostě píseň, bez níž by se film Yashe Chopry neobešel. Madhuri vypadala nádherně a jsem si jistá, že Shahrukh svůj zamilovaný pohled nemusel nasazovat nijak těžko.

Je důležité si uvědomit, že Dil To Pagal Hai spolu s Hum Aapke Hain Koun a Dilwale Dulhania Le Jayenge byly v době svého vzniku velice odlišnými od ostatních, něčím zcela novým. HAHK vrátil do povědomí rodinné hodnoty, DDLJ je spojil s romantikou a DTPH není nic jiného, než ryzí pocta lásce. Nikdy ani nesliboval nic jiného. Ne dokonalý film. Ale rozhodně zlatá klasika. Příjemný, dojemný, nekomlikovaný, ale bohatý na emoce. Film o pocitu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama